Dlouhé dny

O jednom ze svých hrdinů prozradil Jiří Švejda, že musel o něm napsat, „aby se jej zbavil sám v sobě“. Tento výrok můžeme přenést takřka beze zbytku i na postavu mladého, talentovaného prozaika Viléma Hálka, hlavní postavu z posledního Švejdova díla - DLOUHÝCH DNŮ. Hálek vystudoval dálkově chemii, získal titul a stálé místo ve výzkumu místní chemičky a začal psát. Úspěch prvotiny, napsané po večerech, strhl lavinu. Tisk, televize, noviny a film, nabídky na další knihy, scénáře a rozhovory o tvůrčích plánech. Zrodil se úspěšný autor. A s úspěchem i závist. Další kniha je přijímána již s mírnými rozpaky. Kritika váhá, obdiv se mění v pochybovačný pošklebek. Ve středu dění však zůstává mladý, senzitivní a snadno zranitelný člověk. Zpochybňování práce mu přináší i komplikace rodinné, závažnější než společenské mínění. Hálkovy vyvstává zásadní otázka. Co bude dál? Nový rukopis Švejdův je již jeho šestou knihou. (Romány Havárie, Dva tisíce světelných let, Kdybych zemřel, Požáry a spáleniště a básnická skladba Poéma o větru). Rádi konstatujeme, že je dílem mnohem hutnějším a stavebně dovednějším, než byly předchozí svazky. Svědčí o formálním vyzrávání autorově, Švejda už zdaleka není jen mladým a talentovaným příslibem.