Jarní probuzení - iluze a skutečnost

Když Ota Šik (11. září 1919 Plzeň–21. srpna 2004 Sankt Gallen) začátkem devadesátých let hodnotil svůj profesní a politický život (Jarní probuzení – iluze a skutečnost), označil období šedesátých let jako „nejhezčí a nejplodnější“ období svého života. U člověka působícího na poli vědy zpravidla jako „nejplodnější“ chápeme období, kdy publikuje své hlavní práce. Takové Šik v šedesátých letech opravdu napsal. Jeho knihy Ekonomika, zájmy, politika a K problematice socialistických tržních vztahů patřily k dílům, která významně formovala ekonomické myšlení, směřující k reformě či – přesněji – k opuštění nefunkčního systému centrálního plánování a přechodu k tržní ekonomice.Toto nicméně ani zdaleka nebyly jediné plody Šikovy aktivity v šedesátých letech. Dokázal také něco, co je ve společenských vědách (na rozdíl od věd přírodních) jevem zcela ojedinělým, totiž dovést své myšlenky k implementaci do praxe a hluboce změnit reálný ekonomický systém v duchu výsledků svých teoretických prací. A ještě víc.Postupné prohlubování koncepce ekonomické reformy začalo přerůstat do bourání totalitních struktur a násobilo tak tlaky, generované sjezdem spisovatelů, články v literárních časopisech, ale i narůstající kritikou společenských poměrů uvnitř samotné komu­nistické strany.Výsledkem byly významné personální změny na vedoucích místech a otevření dveří k řadě demokratizačních počinů. Asi právě pro tyto výsledky chápe Šik šedesátá léta také jako svá nejhezčí.Historické místo československých šedesátých let. Liberální autoři přechodu ke kapitalismu bez přívlastků v devadesátých letech udělali to, co po výměně politických garnitur ty nově nastupující obvykle dělají. Zapózují jako jediní posvěcení zachránci, kteří vědí, jak napravit všechno, co jejich předchůdci natro­pili. Vymezovat se v tomto smyslu vůči komunistické normalizační garnituře bylo samozřejmě hodně snadné a veřejností jednoznačně přijímané. Zde se proto liberální „devadesátníci“ nemuseli ani moc namáhat. Víc jim šlo o to, aby do pozice naivních diletantů a nedoléčených zastánců plánované ekonomiky dostali „osmašedesátníky“. Efekt tohoto tahu nebyl samozřejmý a přitom stál za to. Měl potvrdit to, co si ve vyhraněné podobě můžeme přečíst u Tomáše Ježka, totiž že skupina ekonomů kolem Václava Klause se na svou reformátorskou úlohu dlouhá léta předem připravovala a byla také jediná pro své historické poslání kompetentní. Takový image dláždil cestu k politickým pozicím.