Měšťanské besedy

Upřesnění stavu: běžné opotřebení

Být satirikem společnosti - toť obcovat neustále důvěrně s lidmi, a nestát s ironickým úsměškem opodál. Václav Lacina, jehož činnost humoristy a satirika zabírá již dobu více než třiceti let, dospívá bezpečně k tomuto typu. Nesedí někde v ústraní jako profesionální posměváček a nečíhá na lidi. Pochopil, že všechno, co je v člověku pokřivené a špatné, nežije vždy v isolované nápadnosti a že každá doba přechodu, která buduje novou morálku a novou společnost, je úžasným kadlubem, v němž člověk dostává na tisíce tváří. Že i ti, kteří horlí proti sobě, jsou jí nakonec formovány. Václav Lacina nepotřebuje o svých postavách nic vysvětlovat a vykládat. Také je nekarikuje ani nezesměšňuje. Nechá je dokonale vymluvit, aby se zesměšnili samy, svou vlastní podstatou, svou vlastní logikou, svou výřečností, hrnoucí se jak láva sopečná. Nejsou ani bílí ani černí, jsou to prostě oni, oni sami. Bylo by velmi snadné pokřivit nějak jejich řeč i postup myšlení a dosáhnout tak rychlého a levného účinu. Ale Václav Lacina si takto svou úlohu satirika nezjednodušuje. Jeho zásadou je: ať je slyšena především strana sama. Všichni dostali slovo a je jim přáno. Mají plnou svobodu se o všem vyjádřit, a to je právě jejich neštěstí. To si ovšem může dovolit jen autor, který bezpečně odhadl své typy, živé to svědky současného přerodu společnosti. Nebojí se jejich logiky, nemá strach, že mu utekou z rámce jeho satiry a že strhnou posluchače na svou stranu. Není netrpělivý ani nervosní, aby už raději přestali mluvit. Ví, že nejsou si tak jisti svými argumenty, že jimi chtějí především přesvědčovat sebe samy, že tápají a hledají a že nejednou to, co plamenně vznášejí na svou obranu, nakonec se obrací proti nim. A proto u Laciny nestaneme nikdy tváří v tvář schématům, všechno je živé a přirozené a přirozená a bezprostřední je také veselost, která tryská z těchto dialogů. Je to opravdové mistrovství v malém, dát se na takovém nepatrném prostoru rozžít lidskému živočichu s takovou živelností.