Operace Masakr

Operaci Masakr lze přečíst jako svědectví. A podnět k zamyšlení. Neboť teror, v této i v jiných podobách, není zdaleka věcí minulosti. Ve Walshově zemi se stal každodenním jevem zásluhou jak pravicových organizací (Argentinská protikomunistická aliance), tak trockistických bojůvek (tzv. Lidové revoluční vojsko). Na seznamech osob určených k likvidaci figurují odboroví předáci, dělničtí funkcionáři a poslanci demokratických stran. Ale například i Aramburu, prezident z Walshova vyprávění, byl teroristickou organizací Montoneros v roce 1970 unesen, přepraven ve fůře sena k improvizovanému soudu a popraven. Avšak nejde o statistickou četnost nebo o to, že se teror téměř bez nadsázky stal pevnou součástí životního stylu Argentinců. Ať je výsledkem policejní zvůle, programové výchovy a kultu násilí nebo zoufalou reakcí utlačených, jeho projevy spolu s myšlenkovým a sociálním zázemím zdaleka překračují místní i dobové hranice Walshova příběhu. Snad na každé stránce se autor dotýká kořenů tohoto jevu a čtenář se neubrání spolupráci na vyšetřování, vážení maximálně konkrétních fakt možná právě proto, že autor, ač zkušený detektivkář, nesáhl po konvenčních postupech kriminálních románů, neskrývá mezery v informacích, ponechává čtenáři prostor pro domýšlení a zobecnění, nebojí se narušit stručnou ale výstižnou a pregnantní kresbu svých postav a prostředí nějakým necharakteristickým rysem, náznakem nebo dohadem. Nevystupuje jako vševědoucí a nestranný vypravěč. Naopak, v urputném boji s pocitem vlastní bezmoci, s vědomím, že divák zločinu bývá příští obětí, hledá a křičí odhalení o své společnosti a ceně lidského života v ní.