Sanitní vůz

Sanitní vůz je logickým zakončením literární práce spisovatele, jenž většinu své tvorby věnoval otázkám lékařské etiky a vztahům mezi lékaři a pacienty. Autor prožil třináct let po osvobození v jihočeském pohraničí a odtud čerpal látku k velké části příběhů této knihy. Příběhy, „které vytahoval za cípeček ze své napěchované paměti“, vznikaly na sklonku autorova života. Jsou moudré, čas od času v nich zazní ona profesionální bodrost, vlastní lidem obdařeným schopností odhalovat neduhy těla i duše, nebrání se však nostalgii tam, kde vypráví třeba o dosluhujícím sanitním voze, ve kterém strávil stovky hodin a najezdil desetitisíce kilometrů po šumavských cestách i necestách. Jedno však cítíme z každé jeho věty zcela zřetelně: hluboký a upřímný vztah k lidem, kterým dával posilu, i těm, jež klamal milosrdnou lží, k povolání, „které nepřestal milovat od chvíle, kdy si je na osudu a své chudobě vyvzdoroval“. Tečka za poslední větou poslední Ptáčkovy literární práce je tečkou za krédem člověka usmířeného, člověka, který prožil nelehký, ale plný život, člověka, který nebyl ani ve svých posledních dnech ničeho ušetřen právě proto, že byl lékař a se smrtí, tou černou krasavicí, se za ta léta znal až příliš dobře.