Už zase skáču přes kaluže

Upřesnění stavu: běžné opotřebení

Tato kniha je autorovou biografií z let, kdy byl ještě školou povinný. Hrdinou je malý Alan, který dostane dětskou obrnu. Když se nemoc stále zhoršuje, je zavezen do nemocnice, kde stráví několik měsíců. Na nemocniční prostředí si poměrně rychle zvykne, stane se každodenní součástí jeho života. Pozná zde i jiné lidi, sestřičky, dlouhodobě nemocné pacienty. Svou nemoc však bere jako něco přirozeného, jako něco, co musí prožít. Nezlobí se za ni, ani nehází vinu na druhé. Vlastně si ani neuvědomuje, jak závažná nemoc ho postihla, protože bere jako naprostou samozřejmost, že bude zase chodit. Dospělí ho však označují jako mrzáčka, dívají se na něj soucitně a to malý Alan nechápe, chce jim dokázat, že je normální jako ostatní děti. Po pár měsících je propuštěn a maminka s tatínkem si ho odvezou domů. Bydlí v malé chaloupce na kraji vesnice uprostřed australské divočiny. Alan se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním a naopak zase pevně věří ve svého syna. Maminku má velice rád a rozumí si i se svými dvěma sestrami. Jsou to chudá rodina, musí se starat sami o sebe a každý má na den rozděleny své úkoly. Alan vyrůstá ve vesničce, kde se všichni znají. Miluje přírodu, protože zde může dokazovat své schopnosti se svými psy, například při lovení králíků, při těžkých výstupech na horu Turallu, při rybaření. Chodí do školy, kde ho děti berou jako rovnocenného kamaráda a neohlíží se na jeho berle a vozík. Alan si chce také dokázat, že je schopen dělat věci jako kamarádi. Popere se například se svým kamarádem Stevou, podniká pro něj náročné výlety a dokonce se jako jediný z vesnice naučí plavat. Jak už jsem říkala, má velice rád přírodu. Autor zde popisuje vnitřní Alanův souboj. Jeden Alan se bojí dělat ty náročné věci, lézt po horách a neustále nabádá toho druhého Alana, aby byl opatrnější a nechal ho někdy odpočinout. To je však pro druhého Alana popud k tomu, aby dokazoval stále více. Takže jestliže byl někdy Alan naštvaný kvůli své únavě, tak jedině na toho druhého Alana v něm, nikdy na jeho okolí či pána boha. Důležité jsou pro něho, asi jako pro každé dítě, vztahy s kamarády. Těch má kolem sebe spoustu a je mu mezi nimi dobře, protože se na něj nedívají divně, nelitují ho a dělají s ním tytéž věci, jako kdyby byl zdravý...