Výčitka

Tuto výčitku vznáší vůči sobě i druhým dvacet let po osvobození ti, kdo do nové epochy vstupovali s takovými nadějemi. Po dvaceti letech vidí, že nezměnili svět, naopak svět změnil je. Zradili, zapomněli, zlenivěli, jsou bohatí, nebo aspoň zámožní, žijí si dobře, ba sladce, až na to, že občas jsou nuceni si připustit jakýsi pocit prázdnoty. Jen málokteří se pokusí vytrhnout ze svého prostředí a z jeho konvencí a hledat novou, upřímnější existenci. Guglielmo, někdejší předák rezistence, nyní mocný ředitel velkého římského deníku, cítí, že k tomu nemá sil, zdá se mu, že zkaženost lze nanejvýš milosrdně zakrýt, ironicky politovat. Za dvojí hradbou náboženství a morálky je nezasažitelný, zdánlivě dokonalý, studeně laskavý, neproniknutelný: jeho protihráči jsou dva - jeho vlastní žena Francesca a jeho nejtalentovanější redaktor Gerardo. Oba se od něho odtrhávají velmi bolestivě a na svůj úkor, nevědouce o sobě. Každý má svého svědka: Gerardo deník, do něhož den po dni zaznamenává své porážky, svou tápavou cestu mezi ženami a kamarády, své pokusy napsat román generace. Francesca Isabellu, někdejší přítelkyni z mládí, které ve chvílích krize píše dopis za dopisem. Staré i nové se v těch dopisech kříží a vrství, zasuté vzpomínky ožívají, vztahy nabývají nové, nečekané podoby.Autorce se znamenitě daří stupňovat napětí, dramaticky zaplétat děj, kupit epizodu na epizodu v zdánlivém zmatku, nahodilosti nečekaných konfrontací. Zná prostředí, o kterém píše, dlouhé římské noci u kavárenských stolků a v tratoriích, večírky způsobné i ne, maloměstskou honoraci, prostitutky i kněze, a umí je zachytit v živé zkratce, s ženskou citlivostí a jízlivostí.