Hrabě Špork

Počátek 18. století znamená v Čechách po jen o málo nadějnější vládě císařů Leopolda I. a Josefa I. nové utužení absolutistické vídeňské politiky. Na mnoha českých panstvích vládne tvrdou rukou cizí šlechta. V náboženské oblasti usiluje řadu desetiletí o moc jezuitský řád, který podporuje násilnou rekatolizaci navzdory umírněnějšímu stanovisku jiných církevních hodnostářů. Císař Karel VI. se snaží prosadit tzv. pragmatickou sankci, která znamená jen další oklešťování stavovských práv českého království. V této době z neblahé řady cizí i domácí šlechty vybočuje jedna významná osoba: hrabě Špork, který, ačkoli pocházel z cizího vestfálského rodu, bojuje za práva českého království a snaží se alespoň na svých panstvích prosadit poměry, jež do jisté míry respektují náboženskou toleranci i zájmy českého obyvatelstva. Svým převratným úsilím i výstřední povahou však proti sobě poštvává mocné nepřátele, kteří intrikami usilují přivodit jeho pád.