Lidé z maringotek

Eduard Bass se po svém velkém úspěchu s knihou Cirkus Humberto rozhodl vydat soubor volně vázaných povídek z cirkusového prostředí. Sám v předmluvě píše o postřehu bystrého čtenáře Cirkusu Humberto: „Při jeho tesání jistě létaly třísky na všechny strany - asi by se v nich ještě našel všeliký dobrý materiál.“ Připouští ale, že sepsat tuto knihu bylo možná těžší, protože chyběla nit spojující vyprávěné příběhy. Příběh vysloužilého voltižéra: Cirkusový jezdec Vincek poznal mnoho žen. Nezabýval se jimi ale. Až přišla Ninočka. Malé patnáctileté stvoření, které ho okouzlilo. Než dospěla, musel na vojnu. Těsně před odchodem si přísahali lásku. Když se vrátil z vojny, dozvěděl se, že rodiče se s Ninočkou vydali na východ, aby jí našli bohatého ženicha. Dlouhou dobu Vincek usilovně pátral po jejich stopách. Přišel ale pozdě. Jakmile Ninoččin ženich spatřil nebezpečí v podobě Vincka, vzal nevěstu a odjel s ní na svá panství. Nezvítězil však nadobro. Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou. Vincek se na nic neptal a ona nic neříkala. Znovu účinkovala jako krasojezdkyně. Neklid z ponížení v ní ale zůstal. Několik let se snažila být Vinckovi dobrou ženou, ale cosi ji stále pronásledovalo. A tak jednoho dne po svém vystoupení zmizela. Vzala si několik kusů oblečení a kufírek, do kterého předtím bez zájmu odhazovala všechny šperky, jež jí muži posílali. Dítě - holčička Věrka zůstala u Vincka. Aby se i jí nestal cirkus osudem, odvezl ji Vincek do Čech ke své setře, kde se šťastně provdala za mladého mlynáře a mají spolu krásnou dcerušku. Jen Vincek nenašel klidu. Stále jezdí po světě a v skrytu duše doufá: “...co kdybych přece jen... kdyby Bůh dal ... a já ji někde ve světě spatřil ... stařenku Ninočku ... tu moji carevnu krásnou!“