Osud trůnu habsburského

Léta viděli Češi ve svých habsburských vládcích rod, který jim nic dobrého nepřinesl, a v Haškově Švejkovi má mocnář František Josef nálepku „otlemeného idiota“. Naše první republika označila Habsburky za perfidní dynastii a komunisté tvrdili, že nás z jejich moci vymanila až záře bolševické revoluce v Rusku.
Ale přesto se už tehdy, za minulého režimu, rodila pozoruhodná kniha Osud trůnu habsburského. V osmdesátých letech směla nakonec vyjít i přes rozpaky ústřední moci a nyní se v přepracované, modernější podobě vrací k českému čtenáři znovu. A milovníci historie v ní dějiny trůnu habsburského naleznou od začátku až do konce. Od hlubšího středověku, kdy o sobě později tak slavný rod nechal znát jen kdesi na švýcarsko-švábském pomezí, přes první habsburský vzestup, kdy protřelý Habsburk Rudolf přemohl mocného českého krále Přemysla, až k doslova neuvěřitelnému rozmachu, kdy Habsburkové nevládnou jen ve Vídni nebo v Praze, ale také v Madridu a v Lisabonu, stejně jako v Bruselu, Miláně a Neapoli, a patří jim ohromná území v Americe, Asii a Africe. Jsou ze všech panovnických rodů nejmocnější a mluví se o tom, že získají světovládu. Nezdaří se to, samozřejmě, protože každý tlak nakonec vyvolá reakci a síly se po spoustě prolité krve vyrovnají.
A my si můžeme říct – co vlastně dala habsburská moc českým zemím? Bílou horu? Cizí šlechtu, která tu časem zdomácněla, viz aktuální příklad rodu Schwarzenbergů? Spravedlivě řečeno – habsburská říše uchránila střed Evropy před náporem Turků, islám se do rakouských a českých zemí nedostal. Monarchie dala našim zemím hodnotnou správu a řád a nebránila českému národnímu obrození. Ostatně císař Franz Josef přispěl nemalou částkou na pražské Národní divadlo.
Říše se rozpadla v závěru první světové války a poslední habsburský panovník Karel zemřel v exilu na portugalské Madeiře. Bohatě ilustrovaná kniha Osud trůnu habsburského líčí i jeho dobrodružnou snahu vrátit se na trůn alespoň v Budapešti a vypráví na 376 stranách o Habsburcích podrobně a s mnoha výraznými detaily. Všímá si jejich omylů a chyb, ale nepomíjí ani jejich silné stránky – výjimečně schopné anebo zajímavé vládce, velmocenskou roli říše a tradiční habsburskou houževnatost.