Plechový cirkus

Nejen léta 1939-45, ale i rok 1938, španělská občanská válka a trvalá nejistota evropské i domácí politiky v posledních předválečných letech poskytla Václavu Lacinovi vděčnou látku k satirické glose; ozývá se tu první hřmění ještě vzdálené bouře, její zesilování a vybití v infernálním fortissimu, i konečné doznívání v temných dálkách, nad nimiž už rudě svítá nový den. Lacinovy satiry se nejen vysmívají, ale i soudí a odsuzují: jsou příkladem poesie bojovné a bojující. Právě časovost, ba příležitostnost těchto veršů jim dodává významu nadčasového: stávají se totiž dokladem odporu a výsměchu, s jakým český lid sledoval halasný pokřik německé propagandy i činnost českých zrádců, jsou cenným pramenem pro vystižení duchovního postoje českého národa v šesti nekonečných válečných letech, postoje, v němž splývala nenávist a opovržení se šibeničním humorem a nezlomnou vírou v budoucnost.