Děti Arbatu

Autor byl jedním z arbatských dětí, proto některé postavy nesou autobiografické prvky. Od roku 1966 se snažil Rybakov svůj román uveřejnit, ale neúspěšně, až v roce 1987 byl uveřejněn na stránkách časopisu Družba narodov. Diskuze, která nad románem vznikla, řešila základní otázku: říkat lidem pravdu o minulosti nebo ji ve jménu socialismu utajit? Ta část, která byla zasažena represemi, přijala dialog s nadšením a nadějemi, druhá část, v jejíž paměti převládají hrdé vzpomínky na heroické válečné a pracovní činy, se k románu obrací se skepsí. Ale mladší generace chce znát pravdu.Arbatské děti ukazuje na nesourodou společnost, jíž spojuje jen a mládí a místo, kde žijí. V postavě Saši P. jsou soustředěny všechny epochální rysy sovětské mládeže 30.let - budovatelské nadšení, komunistické nadšení, čistota mravních zásad, víra ve stranu a Stalina. Tato mládež se přihlásila do armády a neváhala nasadit své životy. Právě tyto lidi, chápající své dějinné poslání čestně a opravdově, postihující represe, jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobovat kariéristům a demagogům. Někdy i malá patálie posloužila právě těmto lidem za zdroj pro veliký politický proces, které končilo smrtí, či vyhnanstvím na Sibiř. Protilehlým pólem mravního zla je postava Jury Šaroka, který od svého nepřátelského vztahu k sovětské vládě oportunně přechází do jejich služeb a stává se vykonavatelem represe.